filipíny

Cesta na tento půvabný ostrov byla opravdu dlouhá. Na Luzonu jsme vypluli z přístavu Pilar, jeli na ostrov Masbate (město Masbate), odtud autobusem do města Cataingan a z přístavu na ostrov Cebu. Zde jsme zažili opravdovou honičku o místa v autobusu do hlavního města Cebu City a noční čekání v přístavu. A ráno třetí den cesty autobusy, lodí, tricyklem a taxíkem jsme dorazili na Bohol. 

V největším městě Tagbilaranu jsme se rozdělili na dvě skupiny a začali objevovat ostrov. Po zkušenostech s dlouhým cestováním lodí jsme dopředu kopili letenky do Manily a vyrazili. Po projetí několika míst, pláží, podívání se na řeku Abatan jsme se dostali do tichého ráje města Anda. Nádherné pláže, málo turistů, většina místní. Rozhodli jsme se zde odpočinout několik dní. Místní byli opravdu hodní. Rodiny na Filipínách mají klidně 10 nebo 15 dětí. Jedna taková rodina se nabídla provést nás po okolí. Ukázali nám vodopád, vyhlídky, u nich na zahradě jsme dokonce lezli na vysoké palmy. Při odjezdu z Andy nám uspořádali párty na kterou jen tak nezapomeneme. Dům plný lidí hlasitá hudba, plno zábavy a jídla. 

Jednou z věcí, která se mi nelíbila byly kohoutí zápasy. Kouhoti dostali ostré nože na drápky a nechali je spolu bojovat. Vydržel jsem jen jeden zápas a dál jsem se už koukat nedokázal. 

Po Andě jsme jeli na další cíl a to Čokoládové hory. Legenda praví o obrovi zhrzeného láskou, který plakal a z jeho slz jsou tyto pravidelné kopce. Existuje i jiná legenda, která také praví o obrovi, ale bohužel už ne o slzách, ale o poněkud jiném výměšku. No, kdo ví, která je pravděpodobnější. Osobně mě tyto legendy přišly mnohem zajímavější než samotné kopce. 

Dalším lákadlem Boholu je druh malinkaté opičky Tarsier. Roztomilá noční stvoření. Přes den je můžete vidět se držet stromu a občas otevřít oči. Drží se spolu v jednom teritoriu, ale každý na vlastním kmenu. V noci jsou prý mnohem hbitější. 

Poslední věc k vidění byl obrovský had v kleci. Tento hlad byl hlídán netradiční ošetřovatel.... V tomto bodě si nejsem jistý. Byl/a to Ladyboy. Když má více obecenstva předvádí svojí show. Můžete sami posoudit:

Jezero Taal se nachází okolo dvou hodin od Manily. Naše cesta vedla z atobusového nádraží Edsa do města Tagaytay. Autobus bohužel nevedl přímo k jezeru, proto jsme si vzali oblíbený filipínský dopravní prostředek tricycle. Snažili se usmlouvat cenu a vyrazili. Cesta trvla déle než jsme čekali. Nakonec náš cíl byl v dohledu. Po kamenité cestě jelo naše vozítko trochu skákavě, ale vyhlídky začínaly být víc než krásné. Jezero s rozlohou 244 km² a ostrovní sopkou. O té až trochu níže. 

První noc jsme přespali na břehu jezera ve stanu. Hned ráno jsme jsme šli na snídani a domluvili si člun na ostrov se sopkou. Na ostrově nás hned jeden místní požádal o nějaký poplatek. (pravděpodobně vymyšlený) Filipínci mají často sklony dostat z turistů hodně peněz. Občas se člověk nestačí divit. Na břehu ostrova jsme ještě stihli odmítnout několik průvodců. Stále říkali, že se tam sami nedostanem. Přesto jsme vyrazili, šli jsme prostě do kopce. Chvílemi jsme si cestou nebyli jistí, ale vše se povedlo a na sopku jsme přišli zhruba za hodinu. Na kraji kráteru byl připravený stánek s občerstvením a dokonce možnost si do středu odpálit golfový míček. :) Do středu, myslím sirnaté jezero. Síra byla opravdu cítit. Několik z nás se pokusilo vyrazit k němu, ale bohužel terén to z vrchu neumožnil a na obejtí nebyl čas. 

Vidět jezero byl velice silný zážitek. V těsné blízkosti jsou hory a sopečný ostrov ukazuje jakou může mít příroda sílu. 

Marinduque je maličký ostrov velice blízko Luzonu (největší ostrov Filipín). Nachází se jižně. Hlavní město je Boac. Naše cesty sem zavedl hlavně Moriones festival. Festival je každý rok o Svatém týdnu. Oslavy provází biblické příběhy o Ježišovi a průvod v maskách římských vojaků. Není vyjímkou bičovaní a ukřižování. Ukřižování bylo přivázání bez hřebů. Bičování takhle lehce neprošlo. Nejdříve pomalovaní muži červenou barvou a připotáni řetězy procházeli městem, obklopeni římskými vojáky. Po čase bičování byla na jejich tělech vidět opravdová krev. To se dělo poslední den Svatého týdne. Předešlé dny bylo každý večer divadlo na venkovní scéně. Toto vše jsme viděli právě ve městě Boac. 

Na Marinduque jsme se spřátelili smístním dobrodrhem a cestovatelem Peterem. Místní novinář, fotograf, který procestoval velkou část světa. Prováděl nás městem, dokonce nás pozval ke svému příbytku u pláže, kde jsme strávili pěkné odpoledne. První zkušenost s lezením na palmy, a možnost vyzkoušet místní malé rybářské lodičky. Odpoledne nám umožnil vyzkoušet masky římských vojáků. Za to vše mu patří veliké poděkování. :)

Bydleli jsme v domě, který byl součástí školy v Boacu. Velici milí a pohostinní lidé nám nabídli levné ubytování hned v přístavu. 

Na Marinduque je k vidění mnoho krás, hlavně z přírody. Osobně jsem Festival považoval za přehnaně krutý. 

Banaue je oblast v severní části Luzonu. Toto místo je známe hlavně rýžovými terasami. Kaskádová rýžová políčka. Některé jsou budované více jak 2000 let. Nazývané též "Osmý div světa" a patří do  Seznamu světového dědictví UNESCO. O teresách se říká, že to je jeden z nejobdivovanějích výtvorů lidstva. Já s tím souhlasím.

Pro růst rýže je potřeba hodně vody. Fascinující vodovodní systém přivádí do každé terasy vody dostatek. Jílové hráze políček slouží i k chození mezi nimi. 

Naše cesty sem vedly z Manily. Několik autobusových společností sem posílá pravidelné linky většinou jednou denně. Cesta trvala cca 10 hodin. Ubytování jsme našli v obci Poblacion za rozumnou cenu.

První terasy jsme viděli severně od Banue v části Ifugao a měli jsme možnost se zúčastnit tradičního festivalu v obci Hungduan. Místní v krojích ukazovali své tance, výrobky a nekonečné úsměvy na tvářích. :)

Další den jela naše výprava na nejznámější terasy u okolo vísky Batad. Vesnice je v údolí obklopena terasami. Cesta od nejbližší silnice je vzdálená 1,5 až 2 hodiny chůze. 

Řekněme hned za kopcem od Batadu je vodopád Tappia. Více jak 20 vysoká nádhera. Při naší návštěvě nebylo hodně vody. V době více dešťů má voda mnohem větší sílu a plavat pod proud se nevyplácí. Každý rok ve vodopádu zemře nějaký turista. Při zkoumání okolí nám to nedalo a s náležitou opatrností jsme se vydali s kolegou k vršku vodopádu. Cesta vedla skoro hodinu korytem řeky, ale výsledek stál za to. Pohled na proud vody je níže. :)